Proč jsem nechtěl psát o Simoně

Když Simona Monyová zemřela, ozvali se mi z nakladatelství. Chtěli knihu. Řekl jsem, že to nechci psát. Ne proto, že bych o ní nechtěl mluvit. Spíš proto, že jsem věděl, jak těžké to bude.

Znali jsme se roky. Moderoval jsem křty jejích knih, dělal s ní rozhovory, které se pak objevily v mých knihách. Byla to spolupráce, která měla svou energii. A najednou byla pryč.

Nakonec jsem knihu napsal. Ne proto, že bych změnil názor. Spíš proto, že jsem nechtěl, aby ji napsal někdo jiný. Někdo, kdo ji neznal. Někdo, kdo by z toho udělal jen další bulvární příběh.

Simona Monyová - Život a smrt není oslava. Není to ani obžaloba. Je to pokus zachytit člověka tak, jak jsem ho znal - se vším, co k tomu patřilo. S úspěchem, s pochybnostmi, s tím, co říkala veřejně a s tím, co říkala jen v soukromí.

Když jsem knihu dopsal, cítil jsem úlevu i tíhu zároveň. Úlevu, že je to hotové. Tíhu, že některé věci už nikdy neřekne. A taky vědomí, že i tahle kniha je jen jedna verze. Ta moje.