Co mě naučily havárie

Měl jsem dvě vážné autohavárie. Jednu horší než druhou. A jednou se mě někdo pokusil zabít. Nejsou to věci, o kterých rád mluvím. Ale patří k tomu, kdo jsem.

Po první havárii jsem byl rád, že jsem naživu. Po druhé už jsem přemýšlel, proč se to stalo zrovna mně. A po tom pokusu o vraždu jsem si začal klást otázky, které jsem do té doby odsouval.

Naučilo mě to několik věcí. Že čas není samozřejmost. Že lidé, které považujete za blízké, vás můžou překvapit - v dobrém i ve zlém. A že některé věci se nedají vysvětlit logikou, ať se snažíte sebevíc.

Dnes už mě jen tak něco nevyděsí. Ne proto, že bych byl odvážný. Spíš proto, že jsem viděl, jak tenká je hranice mezi tím, co považujeme za normální, a tím, co nás může ze dne na den změnit. A taky proto, že jsem se naučil vážit si chvil, kdy se nic dramatického neděje.

Apollo, můj ridgeback, to ví líp než já. Když leží vedle mě a dýchá, je to pro něj celé. Žádné velké otázky. Jen přítomnost. Občas si říkám, že bych se od něj mohl ještě hodně naučit.